Jestliže je pro květináře kytice krásou, estetikou a harmonickým spojením barev a tvarů, pak pro mistra ikebany je jeho práce především filozofií. Je to jakýsi prototyp světa a pochopení místa člověka v něm, je to symbol věčné konfrontace dobra a zla, uvědomění si, že nic netrvá věčně, oslavování krásy přírody, vyjádření myšlenek a pocity, přání, úvahy, poselství a nakonec meditace.
Samotné slovo „ikebana“ se do ruštiny překládá jako „skutečné květiny“ nebo „druhý život květin“. I když si myslím, že ta druhá je nejvíce v souladu s podstatou, protože rostliny, které již byly ořezány, skutečně získávají nový život, možná ještě smysluplnější a naplněný nepochopitelným autorovým myšlením.
Historie starověkého umění ikebany
Ikebana je tradiční japonské umění. Mnoho vědců se ale domnívá, že přesto vznikl v Číně (podle jiné verze v Indii) a spolu s buddhismem se dostal do Nebeské říše.
Zpočátku se ikebana vyráběla pouze v chrámech a pouze mnichy. Takto předávali své chvály a oběti Buddhovi. Byly to bez nadsázky obrovské kompozice a často na nich pracovalo více lidí najednou.
Postupem času se umění začalo šířit po celé zemi. Nejprve ikebana začala zdobit bohaté paláce císařů a brzy i obydlí obyčejných lidí. A pak samuraj ocenil umění. Dělali ikebanu po krvavých bitvách, aby si uklidnili nervy, nebo před bitvou, pro případ, že by jim bylo souzeno opustit tento svět v něm. Také znalost umění ikebany se stala pro gejši povinnou.
Rostliny k nám promlouvají. Nebo co je to ikebana?
Pro ikebany se používají květiny, zelené rostliny, sušené květiny, ovoce a bobule, větve a naplavené dříví, kameny, prvky kmenů stromů a mnoho dalšího. Ale při tvorbě kompozice si opravdoví mistři vybírají své „hráče“ nejen a ne tak podle vzhledu, ale podle symboliky.
Tak nám například borovice „vypráví“ o dlouhověkosti a osvícení, bambus – o dokonalosti, lotos – o duchovnosti, růže a pivoňka – o mládí, orchidej – o radosti… Tvar čar je neméně důležité: horizontální indikují lhostejnost, diagonální – o nadšení, svislé – o melancholii a smutku.
Ale tvar kompozice vždy tvoří asymetrický trojúhelník. Jeho nejvyšší část, hřích, symbolizuje nebe. O něco níže, asi ve 2/3 jeho výšky, se tyčí Soe. Toto je označení Člověk. Stonek rostliny, který je nakloněn k „nebeské“ straně, zdůrazňuje duchovní probuzení a náš božský začátek. A konečně nejnižší bod trojúhelníku je Tai nebo Země.
Ikebana může obsahovat jeden trojúhelník, pak se kompozice bude skládat z poměrně omezeného počtu květin (nezapomeňte, že mluvíme o buddhismu, což znamená, že umírněnost je ctnost). Nebo možná několik, ale to je pravděpodobnější pro velmi zkušené řemeslníky.
Svou roli hrají i barvy: teplé odstíny jsou o radosti, klidu a míru, studené o chladu, lhostejnosti a možná i o smutku a smutku. Váza může mít jakýkoli tvar a materiál. Hlavní je, že na sebe neupozorňuje, ale tvoří s kompozicí jeden celek. Aby v něm upevnili rostliny v souladu s myšlenkou, mistři ikebany často používají speciální držák tetování nazývaný „kenzan“.
Stovky škol a ještě více stylů
Dnes už existuje asi tři sta škol designu ikebany. V tomto článku se ale podíváme na tři z nich, které jsou hlavní.
- Škola Ikenobo byla první školou, ze které začalo umění ikebany. Název pochází ze jména buddhistického kněze, který se tomuto umění profesionálně věnuje.
- Ohara škola se objevila až na konci 19. století. Pojmenovaná po svém zakladateli Unshin Ohaře vnesla do umění zcela nový, dříve neznámý styl.
- Škola Sogetsu je již jakýmsi odklonem od svých počátků. V ikebaně se kromě rostlin objevuje kov, sklo, plast a dokonce i látka, kterou si mistři starých škol nedokázali ani představit.
Každá škola ikebany pěstuje jeden nebo více stylů. Podívejme se na některé z nich.
Rikka styl
Toto je hlavní a zároveň nejstarší styl. Předpokládá obrovské, dva metry dlouhé kompozice, které se dělaly v kostelech od pradávna. Tradičně se k jejich vytvoření používaly borovice, bambus, chryzantéma, lotos a některé další rostliny. Byly instalovány vertikálně a zdálo se, že dosahují k nebesům, a tedy k Buddhovi. Postupem času se kompozice začaly velmi lišit velikostí, ale zachovaly si orientaci k obloze.
Styl Shoka
Na konci 17. století se zrodila ze stylu Rikka a přinesla do umění ikebany trochu více modernosti, lehkosti a stručnosti, protože v kompozicích nejsou použity více než tři druhy rostlin. Mistři tohoto stylu ve svých dílech často zdůrazňují estetiku přirozené nedokonalosti, používají exempláře poškozené hmyzem nebo rozbité hurikánem.
Moriban styl
Jeho nápadný rozdíl od ostatních spočívá v tom, že rostliny jsou umístěny na nízkých a plochých vázách, spíše jako talíře naplněné vodou. Zde se hodí zmíněný kenzan. Mistři tohoto stylu dokážou reprodukovat celé krajiny a ve svých dílech popisují krásu přírodní krajiny.
Nageire styl
Volnější styl, který symbolizuje lehkost. Květiny jsou umístěny ve vysoké váze a jsou drženy v nádobě samotné bez dalšího vybavení. Stonky se často ohýbají pomocí distančních podložek, což jsou například přírodní naplavené dříví. Mohou být uspořádány do kaskády, směřující nahoru nebo klesající dolů.
Styl Juika
Toto je výtvor dvacátého století, plný svobody od tradičních kánonů. Zde složení zahrnuje různé moderní materiály, jako je kov, sklo, tkanina a dokonce i plast. A rostliny mohou nabývat tvarů, které jsou pro ně nepřirozené.
Čtěte také: Nejlepší pokojové rostliny s barevnými listeny
Umění ikebany v SSSR
V sovětských dobách přišlo do naší země umění ikebany. Lekce dovedností byly publikovány v časopise „Květinářství“ – jediné periodické publikaci o rostlinách v těchto letech. A v roce 1968 přišel ze spřáteleného Japonska do Unie zakladatel školy Sogetsu Sofu Teshigahara.
Byla to senzace – sehnat vstupenky na jeho vystoupení v Knihovně zahraniční literatury bylo prostě nemožné. Mistr zopakoval vyprodanou show v Puškinově muzeu a poté vystoupil v Leningradu, Kyjevě a Soči.
A po nějaké době otevřela japonská ambasáda v Moskvě vlastní školu ikebany. V jejím čele stála šéfredaktorka časopisu Květinářství Nina Pavlovna Nikolaenko. Lekce dovedností zde vedli zkušení mistři ikebany a manželky japonských diplomatů na částečný úvazek. Na konci studia studenti složili zkoušku, kterou u nich složil sám Sofu a na základě výsledků získali právo vyučovat.
Dnes je učení ikebany mnohem jednodušší. Je na něm velké množství kurzů. Důležité je pouze vybrat si skutečně zkušeného mistra, aby se dotyk velkého staletí starého umění nezměnil v jednoduché aranžování kytic.
