Čtyři svíčky tiše hořely a pomalu se rozpouštěly. Bylo takové ticho, že jsem je slyšel mluvit.

První osoba řekla:

– já – Uklidnit…Bohužel, lidé nevědí, jak mě ochránit. Myslím, že mi nezbývá nic jiného, ​​než jít ven!

A tato svíčka zhasla.

Řekla druhá osoba sotva slyšitelně.

– já – víra…Bohužel mě nikdo nepotřebuje. Nemá smysl dál hořet, protože lidé o mně nechtějí nic slyšet.

Jakmile byla zticha, zafoukal vánek a svíčka zhasla.

Třetí svíčka mě rozesmutnila.

– já – Milovat…už nemám sílu udržet plamen naživu. Lidé mě nesoudí ani mi nerozumí. Nenávidí dokonce i lidi, kteří je milují nejvíc, lidi, které milují,“ řekla a odešla.

Najednou do pokoje vešlo dítě, vidělo, že tři svíčky zhasly, a vykřiklo strachem.

– Co to děláš! ? Musí hořet – tma je děsivá! – plakal.

Čtvrtá svíčka řekla:

-Neboj se, neplač! Vždy můžete zapálit další tři svíčky, zatímco moje hoří.Ostatně já naděje.

Nechť oheň naděje vždy vzplane ve vaší duši.